Vítězství nad večerníčkem
Seděl jsem si tak na dvoře, pod dubem na lavičce, otevřenýho lahváče (vynikajícího) Bernarda, kochal jsem se červánky a tichem a vždycky když se kochám tichem tak ty moje malý bestie (Anička a Tonička) to svým šestým smyslem vycítí a okamžitě se vyrojí a ticho samozřejmě dětským hurónským řevem zkazí. Tak mi ho zkazily i teď. Vlítly na mně a ze žlutýho listí našeho ořešáku mi za hlasitého smíchu dělaly oslí uši zastrkané za brejle. Mohly se u toho popukat smíchy. Já zlostí. Nicméně jako mávnutím kouzelného proutku se to otočilo, když Henri zahalekala na holky ať jdou domů, že jim začíná večerníček. A světe div se. Ty mý malý zlobivý veverky daly přednost žlutému uschlému listí, zapadajícímu sluníčku, červánkům a ušatému tatínkovi před televizí, pohádkama a večerníčkem. Zvítězil jsem nad komercí. Alespoň na tu malou chviličku. Ale ta chvilička stačila pro kratinký a intenzivní pocit štěstí, že ta naše výchova (dá-li se to tak nazvat) se přeci jen ubírá správným směrem :-).